Historie AKJ

AKJ lze zařadit do rodiny novodobých evropských škol Ju Jutsu, které vznikaly v polovině minulého století. AJK oproti jiným školám Ju Jutsu se ale přizpůsobuje potřebám sebeobrany dnešní doby a to jak v profesní, tak ve veřejné sféře. AKJ bylo vytvořeno mistrem Jakobem Beckem v roce 1968 a od té doby se neustále rozvíjí. Původní cíl byl následující: vytvořit univerzálně použitelné, rychle zvládnutelné a účinné metody boje. Jakob Beck tento systém vytvořil na žádost rakouských bezpečnostních složek. Můžeme tudíž čerpat informace přímo z původních zdrojů. Tento fakt je ve světě bojových umění (BU) ojedinělý. Většinou totiž mají BU kořeny v dávných dobách, kdy byly většinou utajovány a předávány jako rodinné dědictví.

Teorie

Výuka AKJ je systematicky utvořena a její celkové zvládnutí už není tak jednoduché. AKJ obsahuje zkušební řád, podle kterého se výuka odvíjí. Každý žák má předepsané techniky a ty musí zvládnout při zkouškách na nový, vyšší technický stupeň. Zkoušky vykonává podle trenérova rozhodnutí. Tento hierarchický systém vytváří jasná pravidla, která by měla být ,,skálopevně´´ dodržována. Technické stupně se odlišují rozdílnou barvou pásku, který si bojovník uvazuje při každém tréninku okolo pasu. Nejdříve cvičenec trénuje bez kimona (tradiční japonský hábit). Při první zkoušce dostane stupeň 9.kyu a při každé další zkoušce se mu jeden stupeň odečte.Po první zkoušce má povinnost si zakoupit kimono a pásek příslušné barvy. Pokud adept projeví dostatečné úsilí a dosáhne stupně 1.kyu, připravuje se dále na stupně dan (mistrovské stupně)– černý pás. U mistrovských stupňů jde číslo vzestupně – od 1 do 10.

Praxe

Náš klub se primárně věnuje karate. Karate je bojem na ,,dlouhou´´ vzdálenost. Využívá údery a kopy. Je pro nás tedy výhoda, že se v AKJ nemusíme věnovat této složce boje a studujeme pouze boj na ,,krátkou´´vzdá­lenost. Boj na krátkou vzdálenost zahrnuje pozice ve stoje, ale také na zemi a to v jakékoliv poloze. Cvičí se přesně vymezené sebeobranné techniky proti různým druhům úchopu (škrcení, úchopy za oděv, držení za vlasy,atd,..). Tyto techniky jsou ve zkušebním řádu. Cvičenec se nejdříve učí, jak je správně provést. Po plynulém a technickém zvládnutí přijde na řadu rychlost a tvrdost – reálná verze. Jakmile cvičenec zvládne několik různých technik, učí se je rozeznávat od sebe a používat vzhledem k situaci (místo úchopu, směr pohybu útočníka, možnost pohybu v prostoru). Tvrdé a dynamické provádění randori je klíčem k efektivní obraně. Nutno si ale uvědomit, že tělocvična není ulice a že tam se Vás nikdo neptá! I sebelepší karatista s černým pásem může být poražen, v tom tkví nebezpečí boje…

Disciplíny AKJ

Každá disciplína je specificky zaměřená na určitou část těla, nebo na určitý styl boje a pouze dohromady představují opravdový bojový potencionál.

• Základní techniky – každá z těchto technik odpovídá na určitý útok (škrcení, úchopy, hody,…). Jsou základním elementem AKJ.
• Tameshiwari – zde jsou jednotlivé úderové plochy otužovány (většinou úderové plochy horních končetin) – nohy jsou dostatečně odolné. Hlavním smyslem je prevence zranění při úderu. Na zkouškách se přeráží smrková či borová deska v rozměrech 30×30 cm a v šířce 1–4 cm (záleží na věku a pohlaví).
• Kata a kombinace – předem určené sestavy techniky kopů a úderů, které se předvádějí v přesném sledu a rytmu. Podobně jako sestava gymnasty. Pro karatistu známá věc.
• Randori – disciplína volného boje, kde se obránce snaží odvrátit útok útočníka provedením sebeobranné techniky (viz. základní techniky), nebo za použití kopů a úderů. Forma je různorodá a mění se podle technického stupně. Začíná se ve dvojici, kdy jeden se pouze brání a druhý pouze útočí. Poté se přejde k střídavému útočení a bránění. Dále se přidává počet útočníků a intenzita útoků – až 4 útočníci.

Použitá literatura

http://www.allkampf-jitsu.cz/…/cojeakj.php

http://www.o-d-g.eu/…port_pdf.php?…